Napsal uživatel Petr Voženílek

Rodinal Cup stoletý

Přátelé, mým původním úmyslem bylo sepsat krátké pojednání o prvním ročníku Rodinal Cupu, aby ti, kteří se nezúčastnili, ještě více litovali a možná i trochu záviděli. Stalo se ovšem to, co se mi stává často a to totiž, že plnění pracovních povinností jsem několikrát odložil a místo pilného sepisování a trávení večerů a nocí u počítače jsem se odebral za kamarády do šenku. Až potud by bylo možno označit dění za předvídatelné a nijak mimořádné. Dokonce i chvíle, kdy si ke mně přisedl zarostlý, mírně zapáchající postarší muž s očima jurodivého poustevníka, nezdála se být tou, která by proměnila nějak zásadně běh mých dní. Očekávaná prosba o oheň, cigaretu, pivo a večeři přišla v zákonité posloupnosti i řádu logiky věcí vzápětí a bylo to mé srdce naměklé pivem a katolickou Charitou, které popustilo stavidla chladnému kalkulu o nutnosti vykonat po nekonečně dlouhé době alespoň jeden dobrý skutek pro svůj vlastní dobrý pocit. Stalo se, urbánní eremita pojedl, popil a pokuřujíc ostentativně se ušklíbajícím číšníkem donesenou cigaretu, vděčně se rozhovořil. Mluvil dlouho a hlavně o sobě, jak už to u osamělých mužů ulice bývá, a jeho slova byla nekonečným tragickým eposem o zmarnělých příležitostech a životě vůbec. Přiznám se bez okolků, že po letech naslouchání ve zpovědnici terapeutického křesla bývám unaven a poněkud nedůtklivý v těchto mimopracovních případech, ale závazek dobrého skutku, jenž jsem si sám na sebe vzal, mi nedovoloval vyjít z obtížné situace několika strohými větami a odmrštěním muže od sebe. Navíc bych byl bezpochyby odsouzen k tomu sledovat jeho potupnou pouť okolo dalších stolů v lokále a mé výčitky by se jen prohloubily. Přátelé slibující snad alespoň částečné vysvobození nepřicházeli a můj pocit, že tentokrát si svůj “dobrý skutek“ neodbudu jen pár korunami, se pomalu stával jistotou. Náhle však k mým otupělým uším proniklo slovo slibující snad alespoň trochu oživení v dosud příliš jednostranně vedeném rozhovoru. „Mám tu ňákej starej cajtung po dědkoj, chcete se podivat?“, pravil můj spolustolovník znenadání, když zřejmě sám naznal váznoucí nit zábavy. „Ale jo“, odtušil jsem s mírným zájmem. Rudé právo ze sedmdesátých let by mohlo být vítaným zpestřením, pominu-li předvídatelné stesky po minulém režimu, jež jsem již beztak očekával přijít každou chvílí. Pábitel zmizel na okamžik pod stolem, aby se odtud za neustálého klení po chvíli opět vynořil se svazkem zažloutlého a potrhaného papíru, který již na první pohled sliboval připomenutí dob pamětihodného sraní much na obraz stařičkého mocnáře. Titulní strana jako i mnohé další sice scházela, ale mé srdce zarytého zpátečníka a konzervativce okamžitě zajásalo nad tím nádherným připomenutím časů, kdy světu ještě vládl řád a panovník - ne z vůle luzy, ale z milosti Boží korunovaný. Jaké bylo mé překvapení, spíše však šok, když jsem hned na první straně, kterou jsem rozevřel, objevil následující torzo textu, který vám tímto, ještě stále zjitřen senzačností objevu, předkládám.

Dech beroucí klání

Se odehrálo o uplynulém weekendu v Hradci Králové. Přední naši fotografičtí pracovníci dali si zde dostaveníčko, aby změřili své síly v podniku vskutku nevšedním. Jak bylo již dříve anoncováno, nešlo o nic menšího, nežli potvrditi, kdo z přítomných jest mistr nad jiné. Závodní pole bylo proto známými jmény doslova přeplněno! Pozvání přijal a svoji účast potvrdil dokonce i mnohými cenami a čestnými tituly ověnčený známý pražský fotograf pan Ivan Malý, byť, žel, tentokrát bez jemnostpaní choti. Jeho tradiční vyzyvatel z města Kašparova a Taxisova sice tentokrát se byl omluvil, než dosti bylo jiných, jejichž slovutnost nikterak prestige podniku neumenšovala, ba právě naopak. Bez přehánění lze tvrditi, že k čestnému souboji se zde uchystala nejen smetánka našeho současného fotografického umjení, ale nebylo tentokráte snad ani jediného nadšeného amateura, který pamětliv mimořádnosti okamžiku, nepřipojil by své skrovné síly k všeobecným oslavám musy.

K tragedii hodné antického dramatu málem bylo by pak došlo, když pan c. a k. dvorní stavitel železnic ingenieur Jirásko nebyl včas spraven a jeho očekávaná a s tolika nadějemi domácího p.t. obecenstva spojovaná účast byla ohrožena. Jak se později ukázalo zbytečně, neb nižádné pocty nakonec nezískal.

Zástupce pořadatele, tajemník, čelní představitel a spolkový zmocněnec, residentní školní rada dr. Hieronymus Dosthal před přítomnými účastníky v úvodu v krátkosti pohovořil o věrnosti rakouskému trůnu i římskému oltáři a plně vyloučil příklon mistrů svobodného umjení k liberálním běsům současnou Evropou kráčejícím, stejně jakož i k cizácké Evropě samotné. Jeho tklivá slova pronesená s nemalým pathosem v samém závěru stručného dvouhodinového obšírného filosoficko-chemicko-historického exkursu: „Stříbro nám budiž zlatem a koruna vším…“, zůstala hluboko vepsána v srdci každého pravého vlastence a občana. Nemalé pozdvižení mezi dalšími přítomnými čelními představiteli a hodnostáři sice vzápětí vzbudilo jeho nenadálé prohlášení: „A Církev svatá ať jde do CENSUROVÁNO “. Následné udání na c. a k. místodržitelství i biskupské konsistoři bylo ovšem velkomyslně odloženo ad acta , neb se sdostatečně následně provedeným jazykozpytem prokázalo, že spojení in rectum odkazuje ve druhém slova svého významu na dobro, právo a spravedlnost(!) Církví svatou lidstvu prokázané. Celkově ovšem dr. H. Dosthal zanechal dosti positivní dojem a vlil zdravého ducha do nadcházející soutěže.

Soutěž samotná pak byla nejen skvělou ukázkou prací předních našich pracovníků, ale zejména též oslavou moderní chemické vědy, kteráž to byla, kdo přinesl světu tak jedinečný nástroj při dobývání obrazu ze stříbra, jakým jest bezpochyby vývojka Rodinal, k jejíž oslavě toto vše především podniknuto bylo.

Popsati pouhými slovy myriády oslavných vět ke cti a chvále Rodinalu pronesených, dalece by přesahovalo nepatrný prostor nám zde vyhrazený, zůstaňmež tedy u prohlášení, že snad všichni se v jednotě dobrali zřejmého, že totiž nad Rodinal není, nebylo a ani nebude! Jeví se proto jako nepochopitelným a snad až trpný úsměšek vzbuzujícím, že stále ostávají tací, kteří tomuto osvědčenému prostředku a pomocníku každého uvědomělého fotografického pracovníka snad z pouhé neznalosti zatvrzele vzdorují a možná se i domnívají, že tento může být nahrazen. Jak by jen bylo možno?! Jistou debatu sice vyvolala otázka lučby Rodinalem až na samu mez únosnosti rozředěným, ale i zde došlo v posledku k plné shodě a to sice v tom smyslu, že Rodinalu nic není nemožného a tento byl uznán za dokonalý v jakékoliv sobě myslitelné podobě.

Dále je text už víceméně nečitelný a rozpoznat lze již jen pouze jednotlivá slova a nebo krátká spojení. Nejčastěji se objevují výrazy jako sensace, grandiosní, velkolepé, projevy díků a úcty, vzplanutí nejčistší vášně, bez váhání utratil bídákův život a zhruba desetkrát se opakuje pan fotograf Ivan Malý.

A to je vše, přátelé. Uznejte, že na světě není hloupých náhod a že i lidská lenost může za příznivých okolností vydat hojné plody.

Post scriptum:

Dotyčný spolustolovník ode mne obdržel nádavkem ještě dobré ponaučení o prospěšnosti používání vývojky Rodinal. Jsem si jist, že mu bude v životě ku prospěchu!